Chvála akvarelu

Akvarel je lahodně působící, avšak výtvarně náročná technika. Karel Teissig před časem upozornil, že akvarel vyžaduje velmi uvážený a metodický postup i dobrou znalost bohatých formálních procesů, které nabízí. Obtížnost akvarelu zvyšuje téměř nepatrná možnost provádět změny v průběhu malby. Snad proto se na ztvárňování svých představ vodovými barvami zaměřuje malé množství značně zkušených výtvarných umělců. Obtížnost akvarelové tvorby však malíře odmění. Bez nadsázky je možné tvrdit, že akvarel je achátem mezi obrazy: pro křehkost tvarů, jejich rozpíjení a splývání, světelnou průzračnost a barevnou svítivost. Ojedinělé Trienále akvarelu v Novohradské galerii v Lučenci dokazuje, že dosažené výsledky představují výtvarné špičky, okouzlující všechny milovníky výtvarného umění. Mezi autory vzbuzující na těchto přehlídkách pozornost patří i brněnská malířka Danuše Vítková, jedna z hlavních představitelek této kouzelné techniky.

Danuše Vítková se akvarelu věnuje už mnoho let, s trpělivostí a nápaditostí jí vlastní. Miluje krajinu v okolí Pálavy, jež jí poskytuje širokou škálu svěžích barev, modrou zářivost vodních hladin tamějších jezer vroubených keři a stromy podivuhodných tvarů i trsy veselých květin, sytou zeleň jarních vinic i hněď holých výhonků podzimních vinohradů. Danuše Vítková se sousřeďuje na průsvitné akvarelové skvrny nebo plochy, přechází od sytých barev k "vzdušným přelivům" průzračného tónování proměnlivého podle charakteru podkladového papíru. Její akvarely jsou příkladem rukopisné pohotovosti a jasné výtvarné koncepce. Jde o práce s lazurovanou kompozicí, vytříbeně sladěnou paletou barev - pro jarní motivy pastelovou, letní jiskřivou, podzimní tlumenou nebo výrazně kontrastní. Lehkou štětcovou kresbou Vítková vymezuje zvolené detaily, např. ornamentální štíty lidových stavení a vinařských sklepů, tichá zákoutí lužních lesů, tajemné pahýly stromů vyčnívajících z hladin pálavských jezer, dekorativní zahradní květy. Nevyhýbá se ani panoramatickým pohledům na Pavlovské kopce s vesnicemi na jejich úpatí a zříceninou hradu na vrcholu.

S postupem let se poněkud mění výtvarné pojetí akvarelů Danuše Vítkové. Od zachycení reálných krajinných námětů a prostředí vesnic (zejména Věstonic) přechází k zobrazování svých dojmů z přírody, k ztvárňování dnes vzácných pocitů z oblíbené krajiny. Zvýšenou poetičnost maleb podmiňuje malířčina výtvarná kultivovanost a zkušenost. Soubory akvarelů zachycujících atmosféru kraje pod Pálavou doplňují pohledy na Mikulov, modifikované do měkce náznakové skladby. Rovněž nové panoramatické záběry, siluety pálavských strání jsou spíše snové vize, v nichž hmotnost terénu se rozplývá pod modrým mlžným oparem, V díle Danuše Vítkové nechybějí ani obrázkové miniatury, minuciózní akvarely se vzdušnými, jakoby nadechnutými plochami. Především se jí daří střídmými svižnými tahy štětcem naznačit základní obrysy terénu nebo vykouzlit zákoutí, obestřená sfumatem, pod nímž stále tušíme krajinu. Minimální volba formálních prostředků nijak nezmenšuje výtvarnou účinnost těchto skladeb, ovlivněných citovou opravdovostí autorky.

Každý motiv v akvarelech Danuše Vítkové je zpravidla záminkou k řadě variant. Proměnlivě členěné kompozice s nepatrně naznačeným horizontem často vystihují splynutí země, jezera a oblak ve vyvážením celku, sjednoceném světelnými záblesky. V nových obrazech se rukopis mění téměř v abstraktní, rytmicky gradovanou hru doteků štětcem vyhýbající se vnějšímu popisu. V jiných akvarelech se pod lazurovými nánosy objevuje jako zajímavá rukopisná finesa arabeska papírové drsnosti. V zákoutích se nepatrně naznačené keře a větve stromů zrcadlí na vodní hladině a vytvářejí soustavu vpíjejících se barevných skvrn. V tvorbě Danuše Vítkové nejvíce oceňuji její schopnost zachytit i chvění teplého vzduchu nad vodou a pocit horkosti letního dne. Ztvárnit metafyzické "tušení krajiny" jí umožňuje profesionální akvarelový proces, fantazii evokující tvary, soulad modrých a zelených tónů, jen občas oživený okrem a rumělkou.

Dílo Danuše Vítkové rozvíjí klasickou tradici brněnské malby a vychází z tradice proslulého akvarelisty Eduarda Miléna, jejího učitele na katedře výtvarné výchovy brněnské Pedagogické fakulty. Přínos D. Vítkové do vývoje akvarelu je ovšem zcela svébytný: její krajiny vydechují vůni vína, které v ní zraje a předvádějí rafinovanost techniky, dnes mistrovsky ovládané jen vyhraněným okruhem umělců.

PhDr. Bronislava Gabrielová