Krajinou modrých vod ...

Země z nejpůvabnějších. Kraj pod Pálavou, kde se v hladině tří umělých jezer shlíží pyšná silueta hradu i žensky vznosná křivka vápencového bradla. Na jeho úpatí, stulené v malé úžlabince jako v teplé hospodářově dlani, vonící chlebem a vínem, leží Věstonice. Kdysi tichá, do sebe zahleděná obec, kolébaná věčným šuměním rákosí a vrbového listí se pozdějji stala místem, kudy lze kouzlem časoprostorového zázraku věrozvěstů archeologie projít posvátnou branou do dávno minulých věků. A konečně jsou Dolní Věstonice oázou ryzího člověčenství na březích řeky, která se před několika lety definitivně zastavila, zklidnila, rozlila doširoka a vděčně nastavuje tvář modrému nebi i vědoucímu a vidoucímu štětci. Jemné, vzdušným vláním prosycené akvarely Dany Vítkové jsou tichým, cudným vyznáním nové duši krajiny pod Pavlovskými kopci, krajiny modrých vod.

Autorka tento překrásný kout Moravy důvěrně zná, Její první díla zde vznikla ještě v době, kdy lužní les neporušen strměl nad zelenou hladinou třasovisek, vlhký dech luk se chvěl milióny komárů a majestátní koruny staletých stromů, nachýlených nad slepými rameny líných řek, si donekonečna pohrávaly s ozvěnou pohanského hromobití letních bouřek. Ještě dnes jsou možná patrny někde hluboko pod hladinou modrých jezer vyšlapané chodníčky, kudy se kdysi autorka poprvé vydala na cestu za svým viděním světa, pranic přitom nedbajíc na nejrůznější strázně postihující výtvarníka pracujícího přímo v terénu a opovrhujícího civilizovaným pohodlím útulného ateliéru.

Krajina se od těch dob změnila k nepoznání - nikoliv však způsob a styl malířčiny práce. Dnes stejně jako před lety osedlává svůj bicykl, který je pro autorku tím, čím pro básníka Pegas. S jeho pomocí se přenáší všude tam, kde si krajina řekne o to být malována. Jak a vjaké řeči to řekne, nevíme - to je tajemstvím těch dvou. Ale výsledkem jsou obrázky upřímné a čisté jako pohled do studánky. Zadíváte-li se pozorně, možná z nich i zaslechnete hukot deště, snášejícího se v létě v těch nejneočekávanějších okamžicích a proměňujícího cesty v bahnité potoky, kde kolo málem ztroskotává, ale nakonec vždy vítězně proplouvá jako Kolumbova Santa Maria, objevující nové pevniny krás tohoto pozemského světa. A jsou to obrazy dýchající slunečním úpalem, kdy akvarel se stává disciplínou bezmála hrdinskou, neboť papír zasychá pod štětcem a každý tah může být tím osudovým; potom nezbývá, než znovu sáhnout po čistém papíru. Ba jsou to i obrazy s pečetí jara, kdy to od vody ještě ostře fouká, vítr bere rybářům klobouky a malířům plátna, tráva má šedý zimní převlečník a nechce se jí do nového; a konečně jsou to i obrazy podzimní, s podtónem nostalgie, smířeného smutku a vstřícného, něžného porozumění.

Dana Vítková nemaluje své obrazy v mnohakusových sériích. Odmítá komerci. Je důsledně svá a v každém svém díle je přítomná alespoň kouskem svého ryzího, ženského já, hledajícího a snad i nacházejícího.

Možná i proto se svých obrazů tak nerada zbavuje, neboť má pocit, jako by někomu odevzdávala kousek své vlastní bytosti ... ale současně je šťastna, dokáže-li svým dílem potěšit a zažehnout na pláních cizích smutků drobný, ale živý ohníček radosti.

Dolní Věstonice a kraj kolem nich mají v doktorce Daně Vítkové svoji vpravdě dvorní malířku. Ona sama je jako každý její obraz. A zde již jsou jakákoliv další slova zbytečná. Můžete-li dívejte se a naslouchejte jim. Oběma.

Snad potom také zatoužíte postavit se - alespoň na chvíli - na břeh jezera modrých vod, nechat život i čas volně plynout, namočit štětec až někde hluboko v duši a namalovat tichý a snící akvarel.

PaedDr. Libor Hlaváček PhD.